a vír mě hned uchopil s divokou vřavou —
to k štěstí mému — nes vzhůru mě hlavou.
Král nad tím byl skoro údivem jat —
a praví: Ten pohár si ponech
a ještě ten prsten tobě chci dát.
hrá v nejdražších démantů tonech.
Tvůj budiž, pakli mi vyložíš skoře,
cos viděl v nejhlubších hlubinách moře!
Tu hbitě se poháru chápe král
a do vírných metá jej toků:
Když dokážeš, pohár by zase tu plál,
ty prvním rytířem budeš mi k boku
a obejmeš dnes ještě za svou paní
tu, která se přimlouvá o smilování.
A jak už měkké je srdéčko dcer,
rtem lichotným princezna oupí:
Už ukrutných, otče, zanechte her!
On přestál, co žádný vám nepodstoupí!
A touha-li nezkrotná srdce vám sápá,
nech páni rytíři zahanbí knapa!
Tu jinocha uchvátil nebeský sen,
blesk z očí mu počíná křesat,
zří sličnou postať se zardíti jen
a vidí ji blednout a klesat.
On musí vzácnou cenu tu míti —
a vrhá se dolů — ať žít nebo mříti.
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/30
Tato stránka byla ověřena
