Tato stránka byla zkontrolována
Jda pustinami dospěl národ Páně
k prameni, jejžto Mara nazvali,
neb hořce klamal ústa žíznivých.
Opodál od svých, hledě k moři sítí,
stál Mojžíš zde, a jejich temné stesky
jej drásaly. S horoucí vůlí hledal
zrak jeho Boha. Ale jenom strom
vrch před ním zvedal v oheň večera.
A hle… tam k tomu stromu kráčel Mojžíš,
ve žhnoucím bolu lámal jeho kůru
a rozechvěn ji metal v hořký proud,
jak byla by to síla z jeho síly…
A kůra padala. A ssála v sebe mok,
strom churavěl. Však sládl vody křišťál.
A všichni pili.
Mojžíš jenom zbleď.
*
Ó, studno Mara, hořký zdroji žití!
V tvé vlny vrhám rozchvěn hluboce
rok z roku sílu síly nejlepší…
Á nebolí to. Vždyť mé děti pijí
a občas usměje se sytý ret;
„Proč trpíš bolest? Pojď! Zdroj sladký jest!“