Přeskočit na obsah

Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/127

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
125
Geibel: Dante

DANTE.
Emanuel Geibel.

Ulicemi Veronskými, v cizinu jsa vyhnán bědnou,
sám šel básník z Florencie, sám šel velký Dante
jednou.

A tu zaslechnul, jak dívka, vidouc jej, an mimo
kráčí.
takto tiše povídala po boku své sestře mladší:

„Vidíš, to jest onen Dante, který v peklo stoupil
dolů.
všimni si, jak jeho čelo tíží chmura hněvu, bolu!

Neboť v onom městě útrap. tam prý takých věcí
zkusil,
že mu tento pohled hrůzný navždy každý úsměv
zhnusil.“

Ale Dante zaslechnuv to, stanul, mlčení své zrušil:
„By kdo smáti odučil se, nač by v pekel brány
bušil?

Všechny strasti, jež jsem vypěl, vše ty muky,
hrůzy, rány
zkusil jsem již na tom světě, zkusil mezi Flo-
renťany.“