Tato stránka byla zkontrolována
Ty, jenž stvořils byliny,
zeleň, úponkové kvítí,
růže kouzlíš z pustiny,
dobrý Otče, děkuji Ti!
Duše klečí před Tebou,
před zázrakem Tvým se klaní,
obrostlá kol velebou
v sladkých květův objímání.
Kdekoliv si ve hloží
nohu, srdce poranila,
vlídně v krok se rozloží
fialka a růže bílá.
Vždycky z trávy na stvole
narcisky mně kyne snítka,
ze sklenice na stole
andělé mě těší — kvítka.
Lidé jsou jen pletichy,
vlídně však se ke mně kloní
květin tiché kalichy,
sladkou vůni v líc mi roní,
Na mé rány dýchají
svojí krásy rajskou těchu,
ony k srdci spěchají
v době bouří, v době vzdechů.