Stál za pradávných časů, hrad na skalinách stál,
plál do všech končin v jasu, až v modré moře plál,
a vůkol vonných zahrad květ vil se spanilý,
v nich čerstvé vodotrysky jak duhy zářily.
Král vítězný tam sídlel, všech zemí pyšný pán,
tam na svém trůně seděl tak bled a zadumán;
co pomyslí, je hrůza, co pohlédne, je hněv,
co promluví, je knuta, co napíše, je krev.
Kdys putovalo k zámku dvé pěvců nadšených,
ten kadeře měl zlaté, leb šedou druhý z nich;
kmet na bujarém koni jel s harfou dlouhých strun,
a svižně po boku mu kvetoucí kráčel jun.
Kmet pravil jinochovi: „Teď synu, pozor měj!
Nejhlubší vzpomeň písně, nejplnším tonem pěj!
Dnes zapěj, co máš síly, co vášně plamenné!
Dnes obměkčíme králi to srdce kamenné.“
Už oba pěvci vstoupli v síň sloupů čarovnou,
a na trůně tu sedí král s chotí královnou,
král v nádheře své strašný jak záře severní,
choť vlídná však se dívá jak luna večerní.
Tu zabral do strun stařec, tak čárně uhodil,
že mohutnící vlnou se rokot v ucho lil;
pak vyřinul zpěv junův, byl samý rajský jas,
zpěv kmetův provázel jej jak temný duchů hlas.
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/103
Tato stránka byla zkontrolována
