Tu, když právě šla přes úzkou lávku,
jeden mladík potkal krasnou Sávku!
„Dej mi,“ dí, „dej proutek rozmariny!“
„Nesmím!“ ona, „lála by mně matka!“
„Ať si!“ on zas. „Práti nebude tě;
a byť prala, přece nevyžene;
vyžene-li, utec jen se ke mně!
Troje jsou ti vrata otevřena:
jedna z dříví pěkné růžového,
druhá z stříbra čistě kovaného,
a ta třetí z zlata ze samého!“
Láska na zmar.
Tři jsem tulil se k ní boží léta,
ale docela nic nepořídil,
leč že jednou po tu celou dobu
s matinkou jsem večeřet ji viděl,
jednou zase, když se umývala,
a po třetí postýlku když stlala,
na postýlce podušky si rovná,
na podušky peřinu prostírá,
peřinu pak rukou uhlazuje.
Zavzdych’ jsem si — celý Budím trnul;
zasténal si — celý Budím chvěl se,
zachvěly se po domech budimských,
