Obrátil se, a — nešel, nýbrž dožesna nanejvýš rozvzteklená dala ho vyhoditi chlapy a vyštěkati ze zámku chrty.
Přišed ale kozák na koníku svém k cihelně a spatřiv, kterak pacholci právě se k tomu mají, by ubohou služku plavohlavou do ohně vrhli: „Hoj!“ zvolal, „hoj bratci! Ně tak! Čekejte maleňko! Škoda by byla divčinoňky, kogda by izgorjela v peči!“ I obrátiv se k děvčeti: „Hoj! Skaži meni, divčinoňko! Čo bude lěpši, izgorjeti v peči, anebo moju žinoňkou býť…?“
A děvče rádo vrhlo se mu na krk.
I vyzvedl ji k sobě do sedla, bodl koníka voroneňka ostruhami, a odejel cvalem.
Na zámku chrtové se umlčeli. Umlkl tu i brzy veškeren život, a panovalo ticho jako v hrobě.
Tu seděla dožesna Zorica se svými špačky — seděla o samotě a dala si zpívati známé písničky, bez nichžto se už obejíti ani nemohla. Minuly měsíce a minula léta, aniž na vrata zámecká kdo by zaťukal.
