a kdo, i nemeškal jsem, vydal se za dívkou, vštípil si vše v paměť a opakoval cestou bez ustání. Dostal jsem se do krajiny, doptav se jí u rozcestí bez nesnáze. Ale dál jsem se nedostal. Sotva jsem hranice překročil, zase nevěděl jsem, kam se obrátiti! Ptal jsem se na dívku, odpověděli: ‚Na sta dívek toho jmena!‘ Ptal jsem se na rodinu, odbyli mne: ‚Kopa rodin toho jmena! Nevíš-li město, těžká rada!‘ A já, kdyby mne byli utloukli cepy, nemoh’ na město se upamatovati! Bral jsem se domů, schoval se do starého korábu, a naříkal na svou neštastnou hlavu, až i ty staré plachty nade mnou bědovaly. — Sotva jsem zase mezi lidi se podíval, tu — nejsou tomu tři neděle — na drahách nedaleko břehu je pastucha u stáda! ‚Dobře, Ljubirade, že jdeš!‘ zavolal. ,Čekám tu na tě už od včerejška! Včera, když jsem stádo sem dohnal a sednul si tu pod olivu, usednula si na ni vlaštovka. „Ljubirade! Ljubirade!“ volala. A já jí na to: ,Marné volání, jehož hledáš, není tu. Odešel, žádný neví kam, a kdo ví, kdy se vrátí! Chceš-li mu něco, řekni
