ská, říkají jí —‘ nevím už kterak. ‚Vypravoval jsem jí o tobě, zaklela se, že raději se utopí v slzách, než by šla za jiným. Jdi, ucházej se o ni, dají ti ji rádi!‘ I nechal jsem všeho a pustil se za ní. Ale nedošel jsem hranic, už bylo zle. Stál jsem u rozcestí a nevěděl kudy. Ptal jsem se na dívku; odpověděli: ‚Mnoho dívek toho jmena!‘ Ptal jsem se na rodinu; odbyli mne: ‚Mnoho rodin toho jmena!‘ Ptal jsem se na město; vysmáli se mně: ,Mnoho měst toho jmena v rozličných krajinách! Nevíš-li krajinu, těžko poraditi‘. A kdyby mne byli zabili, já na krajinu nemoh’ se upamatovati! Vrátil jsem se domů, schoval se za pecí a plakal nad sebou a pro ubohé děvče, které už asi zatím v slzách se utopilo. — Sotva jsem podíval se zase mezi lidi, tu — nejsou tomu dva měsíce — potkal jsem starou babičku. ‚Jsi bledý, hochu!‘ prála. ‚Soužíš se, rád by’s se ženil. Nu, neškodí, pomůžu ti! Vím o krásném děvčeti, roztomilém jak jarní květ, bohatém jako sám žoldán pán. Jdi, ucházej se o ni, dají ti ji rádi!‘ Řekla mi všecko kde
