vždy blíže,
tím víc jho pomoci
žádal jsem dnem i nocí.
Však má duše jsouc svírána
byla potěšení prázdna,
nebo můj Bůh mne děsil,
čím víc jsem na něj myslil;
ač jsem koli ho vždy vzýval,
svá úpění mu odsílal,
můj duch v těžkém truchlení
stál vždy bez oblevení.
V tom náramném kvaltování
potratil jsem, byl i spání
všecken byv poražený
i mluviti nemožný;
až jsem myslí pokojnější
spatřoval časy někdejší,
v nichž Bůh milosrdenství
věrných svým činil množství.
Tuť jsem i na to zpomínal,
co jsem někdy Bohu zpíval
laskavého jej znaje,
za to mu čest vzdávaje
se vší ducha horlivostí;
pročež když jsem vše s pilností
v svém srdci rozvažoval,
tím jsem se posiloval
Řka: zdaž tě Pán tvůj ochránce
zahnal od sebe do konce?
zdaliž pak již na věčnost
před tebou skryl svou milost?
Zdaliž kdy jeho otcovství
přestává milosrdenství?
nemáliž místa míti,
což Bůh ráčil slíbiti?
Zdaž zapomněl své lítosti,
jíž se zdílíval v hojnosti?
zdaliž svá slitování
zavřel v svém rozhněvání?
i řekl jsem: nechciť se báti,
byť smrt tu hned měla státi,
nejvyššího pravice,
což trápí, změní v brzce.
Pohané mrzcí do dědictví tvého
vtrhli Bože,
