V posledním století ovšem i tu nastává jisté omezení. Jednak vytvořily se přece jisté začátky mezinárodního soudnictví, hlavně však následkem vzájemného utužení mezistátních společenských, hlavně hospodářských vztahů vznikla mezi kulturními státy tak těsná souvislost, že seslabením jednoho z nich byl by i vítěz seslaben. Tím ovšem není, jak se někdy za to má, možnost války vyloučena, poněvadž v politice vedle rozumu působí i emoční prvky, a poněvadž jest myslitelný také v mezinárodních vztazích stav nouze, tedy taková situace národa, že nemůže jinak, než násilím proti jinému národu svou existenci uhájiti. Přece však dlužno doufati, že vzájemná závislost států, třeba ještě po některých otřesech, povede k utvoření mezinárodních orgánů k tvoření kollektivní vůle a k jejímu výkladu v konkretních případech. Snad i k jakési mezistátní exekutivě dojdeme, jak ukazuje příklad intervencí velmocí.
Příliš daleko však jdou ti, kdo doufají, že v dohledné době dojdeme k úplnému vyloučení možnosti válek. Naší snahou ovšem musí býti, abychom právě tak, jako se snažíme znemožniti revoluci uvnitř, uvarovali se též války na venek. Obojí jsou násilné primitivní prostředky k vyrovnávání křížících se zájmů, a to prostředky, při nichž zpravidla prospěch není v žádném poměru k přineseným obětem. Byla to právě vědecky i umělecky pokročilá politika, jež zatlačila do pozadí tyto primitivní, hrubé prostředky, sloužící úpravě společenských vztahů. Snahou politiky musí býti, aby okruh případů, kdy k úpravě společenských vztahů nutno sáhnouti k násilným prostředkům, omezila na minimum. K tomu také směřuje přirozený vývoj. Neboť každá lidská činnost postupem zkušeností se stává vždy účelnější a hospodárnější, t. j. dosahuje stále lepších výsledků stále menšími obětmi. Tak i
