Nám tu jde o otázku, jsou-li k dosažení politických cílů přípustny mravně vadné prostředky. Kdežto v prvém případě se zneužívá politiky k osobním nebo jiným cílům, k nimž jednotlivci politická moc propůjčena nebyla, používá se v druhém k dosažení politicky žádoucích cílů prostředků mravně závadných. Kdo podobné případy hájí, kdo míní, že v politice účel světí prostředky, nedoceňuje umělecké, tvůrčí stránky politiky. Neníť politika sama sobě účelem, nýbrž jen jedním z prostředků, jimiž lidé tvořivě zasahují do vývoje lidské společnosti. Kdo v politice používá mravně vadných prostředků, vykupuje případný pokrok na jedné straně, na druhé straně přílišnou obětí. Vytvořilať se jistá zásoba mravních zásad jako podmínka společenského bytí vůbec. Nic pak neohrožuje působnost těchto zásad tak, jako nedbání jich v životě veřejném. Politický úspěch vadným prostředkem vydobytý, znamená sankcionování použitého, mravně vadného prostředku, čímž zpravidla pro společenský vývoj nastává ztráta mnohem větší, než zisk okamžitým politickým úspěchem dobytý; politik takto činný tvoří v nejpříznivějším případě jako špatný, modní umělec, jen pro okamžik.
Jak z vědecké, tak z umělecké povahy politiky tedy vyplývá, že pro politiky neplatí jiná morálka, než pro ostatní lidi, ano politik, jenž skutečně trvalou, tvůrčí činnost rozvíjeti chce, politik, jemuž nejde jen o okamžitý prospěch (jenž velmi často bývá jen více méně skrytým ukojením osobní ctižádosti), nýbrž o skutečnou politickou činnost, napne všechny své síly, aby utužil mravní základy, na nichž společenský život spočívá, a ničeho se nebude tak stříci, jako toho, aby vzbudil i jen zdání mravní lehkovážnosti.
