24
straně. Odpor ten více než proti Pekařovu výkladu husitského hnutí, v němž hlavně jen jeho zdůrazňování stránky národnostní bylo rozhodně odmítáno, obracel se proti Pekařovu projevu o našem přítomném poměru k náboženským ideálům husitským, proti jeho tvrzení, že my, děti doby nábožensky vlažné, ba nevěřící nemáme práva oslavovati po této stránce Husa a jeho dobu. A tento odpor byl zvyšován soukromými projevy Pekařovými, jež se dostaly na veřejnost. Jak Pekař sám potom otevřeně přiznal (v polemice s „Časem“ v „Politik“ z 13. července 1900), vyjádřil se k pořadateli oslavy Husovy ucházejícímu se u něho o přednášku, že mu tehdejší oslavy Husovy vůbec jsou nesympatické. Ale slova ta – podle Pekaře – nebyla pronesena o oslavách Husových vůbec („kdo“ prý „by mohl u nás na podobné stanovisko se postaviti“), ale „o těch oslavách, jež pořádají politické žurnály en masse, jež pořádají k účelům až uboze světským, jež pořádají farisejsky pro Husa, vskutku však pro sebe, o těch oslavách, kde velebí se náboženský zápal Husův od lidí, kterým je kostel stejně cizí jako spisy Husovy, o těch oslavách, jež jsou jednak velikým anachronismem, jednak velikou lží“. Pekař (zase podle vlastního doznání v druhém „zaslánu“ v „Politik“ z 5. srpna r. 1900) mluvil tehdy dále přímo „o švindlu, jejž politické strany a žurnály dnes namnoze s jménem Husovým provozují,“ mluvil o tom, „jak slepý a tudy ovšem nekritický kult Husův zhrdá poznatky studia a velikost jeho přeceňuje, jak se neprávem všechny zásluhy velikého hnutí přičítají jednostranně Husovi a jak se zapomíná těch, kteří bojovali vedle něho nebo po něm a kteří po mnohé stránce nad něho vynikli…
Tyto soukromé výroky, pro Pekaře jistě velmi příznačně, staly se spolu s jeho veřejným projevem ve Slaném „předmětem velmi příkré a odmítavé kritiky v Herbenově „Čase“, na kterou Pekař odpověděl dvěma ostrými zaslány v časopise „Politik“ (z 13. července a 5. srpna). Tu najdeme jeho prohlášení o jeho poměru k realismu Masarykovu a Herbenovu, o němž jsem se již zmínil. Byla to zároveň veřejná proklamace jeho úplného rozchodu s tímto realismem, otevřený začátek vzájemného nepřátelství, ku podivu hlubokého a trvalého.
Ve svých názorech na Husa a husitství se arci Pekař kritikou „Času“ nedal zviklati. Jeho přednáška o Husovi z roku 1902 je toliko rozvádí a tu a tam zajímavě doplňuje a nově formuluje. Význam Husův nachází nikoli „v intellektuálním obsahu jeho činnosti,“ neboť je přesvědčen, že „myšlenkový fond boje jeho pochází od Wiclifa. Ale co by byly platny,“ táže se, „pravdy sebe čistší, pravdy, jichž cílem je
