18
jejž Palacký nacházel v myšlence demokracie. Za to soudí Pekař, že „každá doba má svou duši, svůj životní princip tvárný, svůj, lze říci, světový názor nebo svůj smysl“. V souhlase s některými jinými historiky a podléhaje i vlivu svého zesnulého přítele Maxe Dvořáka má za to, že tento rozdílný charakter jednotlivých období dějinných lze nejlépe vystihnouti pojmy a názvy běžnými v dějinách umění. Rozeznává podle toho také v dějinách českých dobu románskou, dobu gothickou (13.–15. stol.), dobu renaissance a baroku, dobu klassicismu a romantismu. Při tom klade důraz na myšlenku, že „duchovní směrnici jednotlivé doby podřizuje se více nebo méně i život sociální a hospodářský v základě nehybnější a konstantnější než umění, literatura, věda“. Vedle ducha doby uznává ovšem Pekař i působení jiných základních faktorů na náš dějinný vývoj. Z nich za nejdůležitější pokládá myšlenku nebo vědomí národní, dále naši polohu mezi Němci a sousedství maďarské, pak dějiny samy t. j. působení dějinné tradice v generacích pozdějších a konečně náhodu (či spíše: shodu okolností). Ale nachází v našem dějinném vývoji, zejména v době husitské, také působení „českého koeficientu“, jímž podle něho jest „všude patrná schopnost českého prostředí zanítit se pro myšlenku, pro pravdu, jak říkali, nasadit a bít se za ni až do obětování všeho“. Neboť „jakkoli (prý) vyložíme program zápasu z vlivů ciziny a z vyšší míry vzdělání a sebevědomí tehdejšího národa českého nebo ze spolupůsobení nechuti protiněmecké – bez předpokladu mimořádné duševní schopnosti, probudilosti, pohyblivosti českého prostředí si ji nevysvětlíme plně.“
K řádnému ocenění tohoto Pekařova pojetí českých dějin, zachyceného zde arci jen nejhrubšími rysy, bylo by třeba zevrubného rozboru jeho hlavních složek, na jaký tu není místa. Proto přestanu na jediné poznámce. Zdá se mi, že i Pekařovo pojetí konec konců připouští, že dějiny jednotlivých národů a zvláště dějiny našeho národa mohou míti svůj zvláštní „smysl“, plynoucí z rozličnosti podmínek, v nichž národ žije a se vyvíjí. U našeho národa byla by to podle Pekaře jeho poloha mezi Němci a sousedství maďarské, působení dějinné tradice a konečně ten „český koeficient“, jejž Pekař tak pěkně vystihuje.
V závěru své úvahy o smyslu českých dějin odmítá Pekař jistě plným právem výtku, jako by hlásal a pěstoval „vědu pro vědu“. Říká-li, že pěstujeme „historii pro historii“, činí to z důvodů methodických, jsa přesvědčen, že „kdybychom, pokud je to jen možno, v hodnocení minulosti nesnažili vybaviti se ze stranických perspektiv, jež nám rozličným způsobem vnu-
