sledoval jej, chvílemi táhna a chvílemi nesa necitné nyní ke všemu tělo bankéřovo. Sestup byl velice nesnadný, ano nebezpečný. Jen proslulé švižnosti a obratnosti Pointa Pescada a neobyčejné síle soudruha jeho měli co děkovati, že se nesřítili oba s některých zvláště příkrých míst do propasti.
Konečně, když dvakrát život jich byl tonul v nebezpečí, dostihli posledních skalisk u samé hladiny mořské.
Břeh tvořen jest v místech těchto řadou malých zálivů a zátok, kteréž příroda rozmarně vtesala v massy pískovce. Zátoky ty ovroubeny jsou červenavými stěnami skalními, jež v nám o ně se tříštícím dodávají nádechu krvavého.
Den počal již svítati, když Pointe Pescade nalezl uvnitř jedné z těchto zátok nevelkou jeskyni, jež snad stálým nárazem vln mořských byla utvořena. V jeskyni té mohl býti Silas Toronthal uschován, a Kap Matifu u něho na stráži ponechán.
„Zůstaneš zde, Kape, a vyčkáš, až se opět objevím!“ pravil Pointe Pescade k obrovskému svému příteli.
„Zůstanu zde, dokud třeba bude, Pointe Pescade!“ přisvědčil ochotně Kap Matifu.
„Třeba i dvanáct hodin, nebudu-li moci dříve přijíti?“
„Třeba i dvanáct hodin!“
„Byť bys i nejedl?“
„Nebudu-li dnes snídati, budu aspoň obědvati … za dva!“
„A nebudeš-li moci obědvati za dva, budeš večeřeti za čtyry!“
Kap Matifu usedl na to na skálu tak, aby měl vězně svého stále na očích.
Pointe Pescade rozloučil se s ním a kráčel po skalnatém břehu zátok, až spatřil Monako před sebou.
K návratu svému nepotřeboval však ani tolik času, jak se domníval. Ve dvou hodinách ocitl se přímo proti lodi „Elektrice“, jež kotvila v jedné z opuštěných zátok, jsouc chráněna zde proti velkým vlnám mořským. Hodinu na to dostihla loď tato úzkého zálivu, v jehož pozadí objevil se Kap Matifu, připomínaje zjevem svým bájného Prótea[red 1], jenž hlídal stáda Neptunova.
Okamžik na to Silas Toronthal a Kap Matifu byli na palubě.
„Elektrika“ zaměřila po té, nebyvši zpozorována celníky ani rybáři a plujíc s rychlostí největší, k ostrovu Antekirttě.
