Jónského k zálivu Gabeskému. Mám jiné ještě mnohem rychlejší lodě nežli jest tato yachta, a vy budete mne na mnohých z nich provázeti.“
„To bude znamenité, pane doktore,“ odvětil Pointe Pescade a radostí tleskal rukama.
„Nebojíte se moře?“ tázal se doktor Antekirtt.
„Moře-li se bojíme? My synové Provençalska? Již jako děti pluli jsme nesčetněkráte na řece v lodici. Nikoli! neobáváme se moře ni mořské nemoci, — vždyť zvykli jsme si choditi hlavou po zemi a nohama vzhůru. Kdyby pánové i dámy cvičili se aspoň dva měsíce v tom, nežli se na moře vydají, zajisté by neměli příčiny bědovati a sténati při plavbě a nebyli by nemocí zachváceni. Jen dále, pánové! Připojte se ke společnosti naší!“
A Pointe Pescade počal opět tímže tónem a způsobem, jako by dosud stál před svým divadélkem a obecenstvo v ně lákal.
„Výborně, Pointe Pescade!“ pravil doktor Antekirtt. „Mezi námi nebude zajisté rozmíšek, zvláště když svého humoru nepozbudete. Jen smějte se, přátelé, smějte a zpívejte. Budoucnost slibuje mi ještě snad mnoho smutného a tím vzácnější bude mi vaše veselost.“
Doktor Antekirtt při slovech těchto stal se opět vážným. Pescade, jenž jej bedlivě pozoroval, tušil, že jej v dřívějších dobách života jeho stihla zajisté bolest veliká, kterou snad i doby příští pro něj chovají.
„Pane doktore,“ pravil proto kvapně, aby vyrušil jej z trudných myšlenek, „od dnešního dne náležíme vám tělem i duší.“
„Ode dneška můžete se již v kajutě své po domácku zaříditi. Prodlím snad ještě několik dní v Gruži a Dubrovníku; přes to však jest lépe, jestliže již nyní na „Savareně“ bydliti budete.“
„Učiníme tak, těšíme se však na dobu, až uvedete nás do svého domova,“ odvětil Pointe Pescade.
„Nemám domova,“ pravil doktor Antekirtt, „avšak mám přece domov, kterýž sám jsem si utvořil, půdu, jež mi náleží, a kterouž i vy, bude-li vám libo, sdíleti budete.“
„Nuže pojďme, Kape!“ zvolal Pointe Pescade, „musíme závod náš ještě likvidovati. Neobávej se však, nejsme nikomu dlužni a konkurs nám nehrozí.“
Rozloučivše se s doktorem Antekirttem, odpluli oba přátelé po lodici, jež je očekávala, opět na nábřeží gružské.
As za dvě hodiny na to podařilo se jim prodati jednomu svému soudruhu v povolání budku, arénu snadno sestrojitelnou, plátno
