„Dva muže, díš?“ tázal se strážmistr.
„Ano, avšak poněvadž všichni na venkove domnívali se, že poprava byla vykonána dnes ráno v žaláři pazinském a poněvadž nikdo nevěděl dosud o útěku vězňů, nevšímal jsem si příliš těchto dvou mužů. Nyní teprve vím, oč se jedná. Nedivil bych se, kdyby oba ti lidé byli uprchlíky.“
Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory slyšeli v úkrytu svém dobře každé slovo tohoto rozhovoru, jenž byl pro ně tak důležit. Byli tudíž přece zpozorováni, když na břeh vystupovali.
„Jak se jmenuješ?“ tázal se strážmistr dále.
„Karpena, jsem dělníkem v blízkých solivárnách.“
„Poznal bys opět muže, kteréž jsi dnes ráno u průplavu spatřil?“
„Ano… snad!“
„Půjdeš do města, učiníš tam oznámení o tom, co jsi viděl, a budeš policii po ruce.“
„Učiním, jak přikazujete.“
„Víš, že vypsáno jest pět tisíc zlatých odměny pro toho, kdo uprchlíky vypátrá?“
„Pět tisíc zlatých!“
„A že káznice čeká toho, kdož by je u sebe skrýval?“
„Slyším to od vás po prvé.“
„Jdi nyní!“ děl strážmistr.
Výpovědi Španělovy měly aspoň za následek, že četníci dvorec opustili. Strážmistr poručil lidem svým vsednouti do sedla, a ač noc již nastávala, odjela celá četa, aby bedlivěji prohledala pobřeží průplavu.
Karpena vydal se ihned na cestu do města, koje se nadějí, že vyzíská si, bude-li mu štěstí jen poněkud přáti, vypátráním uprchlíků značnou odměnu. Ze statků hraběte Sandorfa mohla se odměna taková snadno uhraditi!
Hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory zůstali však ještě po nějakou dobu ve sklepení skryti. Věděli nyní, že četníci jsou jim na stopě, že byli spatřeni a že budou snad opět zpozorováni i poznáni: slovem, že půda istrijská neskýtá jim již řádné bezpečnosti. Bylo proto nutno opustiti zemi tu co nejdříve a prchnouti buď do Itálie přes moře Jaderské nebo uniknouti přes Dalmácii mimo obvod říše rakouské.
Prvý směr poskytoval sice naděje ve zdar, s podmínkou ovšem, že by se uprchlíkům podařilo zmocniti se některé bárky nebo že by se jim zdařilo přiměti některého rybáře k tomu, by je převezl na druhý břeh moře Jaderského.
