stavil, a když se pokazily, r. 1572. Hanuš Pohl z Oelsu, snad potomek předešlého a Fabricius Laubensis, c. k. mathematik z Vídně netoliko obnovili, ale zároveň zvonkami a planetářem opatřili. Poslední opravu provedl r. 1746. Antonín Weiner a opatřil k hodinám stoletý kalendář od r. 1746—1847. Od té doby pokazily se opět, ale proskakují hlasy, že se rovněž, jak se před několika lety v Praze učinilo, opraviti dají, aby se tato vzácná památka středověkého umění zachovala.
Řečené hodiny popisuje Fišer ve svém dějepisu města Olomouce následovně:
Hodiny, Antonínem Pohlem zhotovené, skládaly se z hracího zvonkového stroje šestnácti zvonků, který každou hodinu hrál, z uměle vyvedeného měsíce, jehož pravidelně přibývalo a ubývalo, pak několika na okrasu vyvedených figur, které se v jistých dobách rozmanitě pohybovaly. Za vším tím byl u vnitř ve zvláštní zděné přihrádce silný železný stroj, kterýmž se vše, co udáno, i také staročeské hodiny o 24 hodinách na vedle stojící věži na všech čtyrech stranách pohybovaly. Opravami a zdokonalením jak starším taktéž r. 1746. provedeným nabyly hodiny oné podoby, kterou dosud mají, jakkoli nejdou:
Pod galerií věže radnické viděti na čtyrech stranách obyčejné čtyry ciferníky.
V prvním oddělení spodního uměleckého díla viděti všechny dny roku v písmenách a s číslem, na které stranou stojící anděl ukazovákem každodenně upozorňuje. V té samé tabuli jest kalendář od r. 1746—1849. s každou výroční nedělní písmenou, a všemi ostatními hvězdářskými čísly a poznámkami. Výše v oddělení druhém jest velmi umělé hvězdářské planetarium, měřící 75 palců (téměř 2 metry) v rovné čáře, které netoliko stálice, ale zároveň zvířetní kruh s krajinami pod ním ležícími a běh slunce se stupňovou
