byla předehra ku 6. říjnu ve Vídni, kdež nevinného generála hraběte Latoura, ministra války v budově ministerialní přepadli a spůsobem hrůzlivým zavraždili.
Tento bestialní skutek, jejž veškeré rozumnější obyvatelstvo s ošklivostí odsuzovalo, pohnul dvůr císařský, jenž tou dobou v Šenbrunu se zdržoval, že opětně Vídeň opustil provázen 6 korouhvemi jízdy, 20 setninami pěchoty a osmi děly, a po krátkém odpočinku v Hercogenburku dne 14. října do Olomouce se odebral, kdež s neočekávanou uctivostí přijat jest. Neboť sotva že do vozu vstoupil u nádraží, odpřáhli Hanáci koně a vezli sami milovaného mocnáře do města.
Císař volil tichou Olomouc za útulek, kdež kromě nepatrných nerozumnými studenty spůsobených výstupů, po celou tu dobu veřejný klid netrpěl.
Ústavní sněm, jenž bez Slovanů ve Vídni dosud rokoval, podal adresu k císaři, v níž věrnost a oddanost svou k rodině panující osvědčoval, ale zároveň o navrácení jeho prosil, klada na to zvláštní váhu, že se tím opět klid žádoucí navrátí.
Mezitím ale vyzván kníže Vindišgrätz, aby se odebral s vojskem svým k Vídni, soustředil veškeru válečnou moc z Čech a Moravy u Vídně, načež obdržel plnomocenství, aby pořádek ve Vídni uvedl všemi prostředky, jakých za dobré má.
Manifestem vydaným dne 19. října v Olomouci potvrzuje císař, jenž se byl uhostil v paláci arcibiskupském, svobody udělené národům, jmenovitě zrušení poddanství; manifestem ze 20. října svolává říšský sněm, jejž nepokoje ve Vídni rušily a přerušily, na 15. listopad do Kroměříže k dalšímu ústavnímu rokování.
Od této doby řídily a rozhodly se osudy národů Rakouských v Olomouci, jež ale také důstojně se zachovala v této rozhodné době.
