Haha, pane Čapek, vy jste nějaký pleticha! Ten klobouk si přece toho pána nepřidržoval, ale pán klobouk.
Aha, to se ten pán jmenoval pan Klobouk?
Chichi, vždyť vy to víte, vždyť ten pán, to nebyl žádný pan Klobouk, to jste byl vy. Uletěl vám klobouk a to je ta příhoda, kterou jsem včera zažil.
No počkej, Frantíku, ty na mne všechno povídáš, to já také něco o tom povím. Tak tedy já jsem onehdy zažil takovouhle příhodu. Jdu po cestě a teď vidím, jak se na kraji cesty v nahrabané hromadě něco třepetá. Koukám, koukám a povídám si, co to tam z té kupy roste za bodlák? A hádejte, děti, co to bylo? Frantík to byl, až nad kolena v tom blátě.
No jo, pane Čapek, já jsem skočil na tu hromádku a myslil jsem si, že je to tvrdé a že mě to udrží. A zatím to bylo měkké bláto.
A jakoupak příhodu jsi zažil potom doma? Copak tomu říkala maminka?
Hm — nic. Řekla jen, že jsem uličník.
Nu, tak to teda ta příhoda ještě dobře dopadla. To si přitom musím vzpomenout, jaké za našich časů bývaly výprasky. Tehdy to bývalo přísnější než teď. A tak jsem jednou něco provedl, jaká darebačina to byla, to si teď už ani nepamatuju, a babička mně povídá: No počkej, Pepíčku, však ty dostaneš co proto, až přijdeš domů! Jémine, řekl jsem si, tohleto dopadne špatně, to na mne čeká maminka s rákoskou.
Tak jsem si vlezl ještě na chvilinku na půdu a pak — však už jsem měl hlad na svačinu, odšoural jsem se odhodlaně dolů. Už to tak bylo: maminka na mne čekala s rákoskou. Copaks to zase, ty kluku darebná, provedl? A přetřela mě tou rákoskou přes záda. Udělalo to: Krak! Maminka naklonila hlavičku na stranu a
