Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/97

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
98


Tham usmívaje se odpověděl:

„Ty nemají nic, totiž v rukách. Ale sedí do kola, každá v bílém čepci, s bílou zástěrou a na pentli —“

„Modré —“ Lotty neopominula podotknouti i tázati se zároveň.

„Ano, na modré pentli zednickou ne juž lžíci, ale lžičku. — Jak vidíte, jsou frajmauři galantní —“

„Jen dále, dále!“

Proud dešťový větrem hnaný mocněji zarachotil na oknech.

„Jak sestra venku vedoucí novicku na dvéře pětkrát zaklepala,“ vypravoval Tham, „ctihodný dá se jí třikrát optati, co chce, a dobře-li si všecko rozmyslila. Ta když přisvědčí, otevrou jí dvéře, a ona vstoupí do brány utvořené z obnažených kordů, jež bratří drží jí nad hlavou.“

„Ale ona má zavázané oči —“

„Ano, má —“

„Čokoláda juž bude,“ ozvala se paní Butteauová ve dveřích. Obě dcery, Lotty i Betty, se po ní prudce obrátily, a starší zvolala:

„Nechte nás, maminko! Ještě ne, počkejte trochu —“

Matka poslechla a zmizela zase v kuchyni. Mladý doktor pak pokračoval:

„Nežli nastávající sestra do té brány z kordů vstoupí, mistr lože se jí ještě jednou zeptá, dobře-li vše uvážila. Ona, toť se ví, že ano. A tu se jí mistr ještě zeptá, zdaliž se kdy dopustila něčeho nečestného, nepoctivého, a ona řekne, rozumí se, že ne. Pak ji vedou pod ty kordy, jako ocelovou branou dále do sálu, a sice od půlnoci k západu, a to třikrát po sobě, a pak dvakrát kolem stolu, u kterého