choralista zarazil. Přistoupiv až ke spícímu starci nahnul se k němu a naslouchal. Ani dechnutí! Volal ho, nadarmo. Sáhl na něj, zlehka jím zatřásl. Nic. Studenta popadla úzkost. Sáhl bibliothekáři na bílé vlasy. Hlava byla studená, čelo jako led, a lepkavý pot na něm!
František jako by zkameněl. Pak vykřikl a dav se do usedavého pláče vyrazil ven. Na jeho hlas přichvátali mniši, křísili patera bibliothekáře, ale nadarmo. Usnul nade knihou (byl to svazek díla Dobnerova „Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita“) a více se neprobudil.
„Tentokráte ho juž nevzkřísíš,“ řekl převor vážně Františkovi, když patera Matiáše odnášeli dolů do domácí kaple. Student se dal hlasitěji do pláče a kropil slzami Vergilia, své první praemium, kterým chtěl svému příznivci a oteckému příteli radost způsobiti.
VIII.
Cesta kamny.
Smrt patera Matiáše dojala velmi mladého choralistu. Po ten čas, co starý bibliothekář ležel ještě v klášteře, dole v domácí kapli na prkně, František si několikráte k němu zašel, aby se u jeho mrtvoly za spásu jeho duše pomodlil. Také ošetřoval světlo u hlav mrtvého planoucí a nedopustil, aby zhaslo nedbalostí sluhovou jako tenkráte, když se vracel tajně v noci s koláči od starého Šulce.
Dobře bylo ještě pro studenta, že po pohřbu v klášteře nezůstal, nýbrž že se odebral domů na prázdniny. Domov a blaho studentského života o vakacích ho nejvíce utěšily.
