Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/259

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
260

XXVI.
Skončí se dobře, ač bez svateb.

Toho dne na večer, kterého měl František domů přijeti, Věková v jeho světničce zatopila, aby měl pěkně vyhřáto. Ale netěšila se, nýbrž byla v trapné nejistotě. Ty dny měla pořád takové divné tušení i sny, dnes, když počala v synově světničce poklízeti, všimla si, že tu není jeho houslí. A když tím postrašena bedlivěji se počala rozhlížeti, shledala, že to a ono je pryč. František si to vzal patrně s sebou. Kam by se dělo! Ale on těch věcí nepotřeboval! Proto s úzkostí zatápěla, s úzkostí čekala, ozve-li se venku ve tmě zvonec jeho povozu. Čekala s pantátou, naslouchala — nikde nic. Už pantáta usnul, už půlnoc minula, a nikde po synovi, ani slechu ani dechu. Věková zalomila rukama. Než ráno, když se pantáta mrzel, že František nepřijel, že něco asi vyvedl, chlácholila ho, ač byla sama plna úzkosti. A když František nepřijel ani dopoledne, ani odpoledne, říkala si v duchu všecka se třesouc: „Už to tak je. Že on ujel! Nač by bral housle s sebou?“ Proto však na večer přece opět zatopila; ale když hořící louče do nístěje na podpal strkala, ani na to pro slzy neviděla. A když ji pantáta pak poslal přiložit, vzdychla a teskně myslila:

„Pro koho topím! Na prázdno… Ó, on se tu juž nebude ohřívati! Nešťastný hoch! Nešťastné dítě!“

Ale když sestupovala dolů na síň, ozval se venku zvonec, a v tom už vcházel František. Teď ona k němu chvatně přistoupila, chytla ho a objímala ho volajíc: „Tys přišel! Tys se navrátil! Buď Pán Bůh pochválen!“