Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/230

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
231


Jala se mu to rozmlouvati, ale nedal jí ani domluviti, řka: „Šel-li by do semináře? To nepůjde. A jinak já zas nechci. Aby zase přišel do čisté společnosti, aby hrál komedii, aby šumařil, aby se válel po hospodách s komedianty a měl divné spolky s poběhlicemi, s komediantkami —! Už tím napáchl. Jsem rád, že to tak dopadlo, že v tom bahně nezůstal celý. A zase ho tam pouštět?“

Věková snažila se syna omluviti, že je teď už rozumnější, že ho to dosti přehnalo!

„Přehnalo! A myslíte-li, že by ho ta čistá chasa nesvedla, že by obstál, až by taková ochechule vystrojená a namalovaná začala ho zase lákati? Ne, ne. Či chcete, aby se vaše dítě zkazilo na těle a na duchu? A pak já — já jsem vosk? Chromnu, nejde to, sám už všechno nezastanu. Udřel jsem se, a pro koho? Pro děti a nejvíce pro něj. A teď bych nezasluhoval, aby také on něco pro mne udělal?“

To byla ostrá slova a také vydala, protože v nich bylo mnoho pravdy. Věková to uznávala. O tom divadle nejvíce. Toho se bála nade všecko. Ale Františka jí bylo náramně líto. Byl, jako by do něho udeřilo, když mu oznámila vůli otcovu.

Odvolání žádného nebylo. Matka nadarmo se ještě jednou pokusila, obměkčena jsouc zármutkem synovým, aby pantáta vůli svou změnil, alespoň potud, aby dal Františka jinam studovati filosofii. Na toto si otec zavolal Františka a přímo a zkrátka mu řekl:

„Chceš-li býti knězem?“

A když syn odvětil, že k tomu necítí žádné chuti a nemá k tomu povolání, tu mu Věk, zasvítiv očima, vskočil do řeči a řekl:

„A k divadlu, to ano? Nikam nepůjdeš, doma zůstaneš!“