Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/228

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
229


mysli povznesené, a sotva se mohl večera dočekati. Tu pak, jak jen na chvíli se mu uvolnilo, zaskočil si ke starému Žalmanovi, jenž Vydru znal z vypravování Františkova.

„To je pán! To je nějak moc hodný pán!“ opakoval staroch, když uslyšel slova Vydrova. „Jak byste ho neměli míti rádi. Tak hezky píše! A tak sprostně a upřímně. To je nějaký Staročech.“

List professorův také v to účinkoval, že František živěji zatoužil po Praze i po hudbě a studiích. Doma se mu počínalo víc a více stýskati. Práce v domácnosti a v krámě konal nechutě; bylo mu nejvíce po hudbě teskno. Kvarteta ve škole a kostelní kůr, na němž o hrubé hrával nebo zpíval, nemohly mu nahraditi hudebního života pražského. Vzpomínal na známý kruh, na hudbu ve velikých kostelích, na divadlo.

V životě hudebním by měl útěchu. Doma nemohl na Paulu zapomenouti, ale také ne na hudbu. V Praze by měl alespoň jedno, po čemž duch jeho toužil. Proto se juž nemohl léta a prázdnin ani dočekati. Jedno mu však bylo přece divno: že se ani matka o Praze nezmiňovala. Od otce toho neočekával. Vědělť, znaje ho, že čeká, až syn přijde a ho poprosí, aby se juž tedy nezlobil, aby mu odpustil a dovolil ho zase do Prahy. Bude to hořká cesta, ale mladý Věk se juž s ní smířil.

Počátkem prázdnin, bylo jednou v neděli odpoledne, kdy otec si šel na zahrádku do stínu zdřímnout, promluvil František o té záležitosti s matkou a zeptal se jí přímo, jak bude s Prahou. Zarazila se patrně a odmlčevši se pravila: „Tak ty bys chtěl zase do Prahy?“

A tu zase František žasl.

„Což jste si myslili, že zůstanu za pudlem?“ zvolal nad obyčej prudce, nemoha se té chvíle opanovati.