A juž klapla závora, hořejší polovice branky se otevřela, pak druhá, a juž vešel Věk do tmavé síně. Ve světnici hořela ve dřevěném svícnu louč a v záři její spatřil starého Žalmana sehnutějšího, nežli býval, dosud však tak svěžího jako jindy. Jen zrak starci slábl. Stínil si ho dlaní, an na Františka hleděl. To ho potěšilo, že stařec ho vítal jako jindy laskavě a upřímně. Žalman uslyšev, že jde z Prahy přímo k němu, snášel už chléb a máslo, co měl.
Věk se nejprve po matce otázal. Vydechl si, že jí je lépe, že se teď valem pozdravuje.
Za chvíli po té běželo nějaké děvče malé do školy a vyřizovalo panu učiteli Havránkovi, že ho starý Žalman pozdravuje a tuze prosí, aby k němu přišel, ale hned, možná-li. Více nevědělo a marně se regens chori dotazoval. Než poslechl. Vzav plášť, zašel si ke starému sousedovi, u něhož nebyl jaktěživ. Jak užasl, když vstoupiv spatřil s lavice u kamen vstávati mladíka, jenž se k němu ostýchavě blížil.
„A co žes ke mně nepřišel?“ zvolal učitel, když byl Františka uvítal. „Věděl jsem, že přijdeš na jisto, že není s tebou tak zle, jak pantáta povídal, že ti jsou kdo ví jací lidé milejší nežli otec a matka. Ale čekal jsem tě u nás.“
František jen tak něco odpověděl, ale kmotr porozuměl a pochopil, že se pan filosof styděl kmotřičky a dětí a pomocníka. Regens chori se u starého Žalmana dlouho neomeškal, domů však nezamířil, nýbrž zrovna k Věkům. Starý byl v krámě pod mořskými pannami a odvažoval zrovna nějaké koření do kornoutků, aby měl na neděli.
Byl vážný a zachmuřený jako teď pořád, co se vrátil posledně z Prahy. Nyní s podivením pohleděl na kmotra, cože tak pozdě přichází. Ten pohovořiv trochu doložil, že dnes s kmotřičkou nemluvil a že
