voval si oblek a nesednuv ani, ani si neodpočinuv, chvátal do Řeznické ulice. Když tmavě natřený dům s divnými ozdobami nad okny spatřil, zaradoval se, jako by ho Bůh ví jak dávno byl neviděl, a když stoupal do schodů k bytu pana Butteaua, tlouklo mu hlasitě srdce.
Nezastal nikoho doma, jen paní Butteauovou. Chystala právě svačinu v kuchyni, ale nechala všeho a hlučně i radostně ho vítala. V tu chvíli, kdy se cítil tak opuštěným a z domova zavrženým, bylo mu to uvítání dvojnásob milé. Působilo svou upřímností. Jakmile ustala na okamžik proudná řeč potěšené paní, zeptal se Věk, ač nedosti jistě, jak je panně Paule.
„Ó, buď Pán Bůh pochválen — už dobře. Je to lepší — sbírá se koroptvička, sbírá. Však sám uvidíte — jen se pojďte podívat. Už můžete —“
Paní Butteauová kráčela napřed, student za ní. Srdce se mu ještě více pobouřilo. Paula seděla ve staré tmavé lenošce v druhém pokoji, poblíže španělské stěny bledě zelené, barevnými i černými obrázky polepené. Byla v bělostném nočním kabátku, přes kolena splýval jí na zem velký pruhovaný šátek, skrývající jí také nožky o stoličku opřené.
Hlavu měla o lenoch opřenu, velké, tmavé oči nyní po nemoci zapadlé, zvláštního lesku, jako by větší, hleděly ke dveřím, vyhlížejíce, kdo to přichází. Volalať už matka ve dveřích předního pokoje:
„Paulinko, vedu ti hosta. A jakého!“
Věk stanul bezděky na prahu. Srdce se mu zachvělo radostí i lítostí, an pohledl do pohublé dívčiny, ubledlé tváře, na její čisté, bílé čelo, kolem něhož volně splývaly tmavé, husté vlasy. Ale slova, jež chtěl už vysloviti, zůstala nevyslovena, jak pohledl do Pauliných velkých, tmavých očí. Byly tak hluboky, smutny,
