To všecko odpovídal na otázky otcovy. Ale pak mu prudce vpadl do řeči, když otec s opovržením se o té společnosti zmínil, nazývaje ji nehodnou, bezbožnou, ničemnou. F. Věk se všech a zvláště vlasteneckých herců z Boudy zastal, a to tak, až se z toho otec prudce rozhněval. Toho se nenadál, že syn mu bude takto odmlouvati. Měl to za odmlouvání a ne omlouvání, neboť jeho mínění bylo nezvratné a nikdo by ho byl nepřesvědčil.
A ještě hůře bylo, když se pantáta zmínil o Butteauových. Neznal jich jménem, ale zaslechl také o nich. A tu Františka jako by zrovna bodl, když se pantáta nevážně zmínil o těch „holkách“ divadelních.
V tiché jindy studentově světničce strhla se bouře. Starý Věk se prudko rozhněval, prudko synovi vyčítal, a ten se hájil. A tu Věk, jak prudce jizbicí přecházel, se náhle zastavil a upřev planoucí oči na syna přísně zvolal:
„Nač těch řečí a okolků! Půjdeš se mnou. Sebeř své věci a pojď!“
Filosof úžasem na chvilku oněměl.
„Hned?“ ozval se pak.
„Hned, té chvíle. Ani minutu nepočkám —“
Vyžadoval věc těžkou, nemožnou!
Na filosofa dnes najisto čekali v Boudě. Spoléhají na něj, má zpívati v „Odběhlci z lásky synovské“. Musí přijíti; aby odřekl, jest už pozdě. A kdyby ani toho nebylo! Měl by odejíti z Prahy, aniž by se stavil u Butteauových, aniž by jim ohlásil, kam jde, aniž by jim a zvláště jí s Bohem dal. Odejíti nyní, kdy byl v mučivé nejistotě, když půldne nevěděl, jak je Paule. A pak by o ní neslyšel, a kdyby snad — ani by ji neměl okem spatřiti!
To všecko se bleskem mihlo v mysli mladíkově, když mu otec poručil, aby se ihned na cestu vypra-
