hlásil. Věděliť o něm, že má divná spojení s těmi, kteří pro víru za hranice, do Slezska nebo do Berlína utekli, a že tajní kazatelé a knih roznašeči mívali v něm podporu, ochránce, ba i přechovavatele. Proto se mu dostalo přezdívky „Perlinčan“.
Ale že dnes upadla u souseda v takové podezření, jako by ho byla zradila, to ji hnětlo, i to, jak jí děda vyčetl a řekl, že se dnes v hrobě obrátí. Byltě její děd také tajným nekatolíkem, a ještě její matka, jakkoliv si vzala přísného katolíka, ráda si zazpívala, jak jen mohla, zbožné písně starobratrské, které také ona po ní zdědila a ráda zpívala. Tak se stalo, že Věková jako její matka nikdy tak nesoudila o tajných nekatolících jako většina ve městě, a že zvláště měla soucit se starým Žalmanem, jenž k jejímu dědu chodíval, a jenž po té — to juž děd Věkové byl na pravdě boží — tolik zkusil, když ho vzali na kancelář, tam ho pro víru vyslýchali, i jeho dospělého syna Václava, když ho u apelačního soudu odsoudili k jednoroční těžké práci obecní a syna z trestu na vojnu odvedli.
Tenkráte byl už Žalman vdovcem a od těch časů zůstal sám a sám. Nebo syn se z vojny nevrátil a juž několik let nebylo po něm potuchy. Jistě že zhynul za té sedmileté vojny.
Od těch časů, kdy tolik neštěstí přišlo do sousedství, Žalman nějak na lidi zanevřel; zvláště po tom krutém potrestání, že nechtěl hned odříci se své tajné víry, chodily přes tu chvíli k němu komise, že mu pobraly všechny jeho knížky, a ty s jinými jinde, hlavně po vsích pobranými, spálily veřejně na ohni před sv. Janem Křtitelem, když pálili čarodějnice a zlé moci.
Věková vždycky měla s ním účastenství a upřímně ho litovala, i pro to neštěstí i pro to, že býval známým jejího děda i že sama pocházela z rodiny měvší
