netěšilo. Jen když si mohl doma u vypůjčeného klavíru sednouti, tu mu bylo ještě nejvolněji. Měltě svou nejlepší těšitelku, hudbu. Hrál nejvíce, co si pamatoval z Dona Juana.
A když čtvrtého dne k večeru přehrával si právě menuet z té opery, otevřely se dvéře a jimi vstoupil Tham. Věk vyskočil velice potěšen od klavíru. Měltě příchod jeho za dobré znamení. A v pravdě Tham přišel, aby se podíval, co Věkovi je, není-li mu hůř. Mladý filosof nabyl přesvědčení z řeči Thamovy, že Lotka nic neřekla, že u Butteauových nic nevědí, ano že mají o něj starost, neboť nic jim za ty čtyři dni nevzkázal. Učinil tak z nejistoty, nevěda, jak by se vzkázáním pochodil.
Věkovi spadl kámen se srdce. V ten okamžik odpustil Lotce a byl jí vděčen. Byl by se nejraději k Butteauovým ještě té chvíle rozběhl. Než bylo již pozdě. Za to však měl příjemnou zprávu, že se všichni o něj starali a že Paula měla o svého učitele největší obavu.
„Byl bych vás tak jako tak navštívil,“ řekl Tham, „ale chtěl jsem až zítra. Že tu dnes jsem, to jsem jen pannu Paulu poslechl.“ Tham ani netušil, jak tím potěšil mladého filosofa, a jak na novo roznítil v něm polouhaslý oheň blaživé naděje.
„Vidím, že jste už zdráv,“ pravil Tham. „Nechtěl byste jíti se mnou? Do zkoušky. Zpíval jste ve vlašské opeře — pojďte poslechnout také českou a podívat se —“
Věk všechen blažen, s radostí poslechl. A tak se dostal za kulisy českého divadla, do Boudy, na zkoušku „Loutníků“.
Druhého dne pospíchal k Butteauovým, ale v tu chvíli však, když se domníval, že Lotky doma nebude. Prvního setkání s ní se bál. A nezastal jí také doma.
