„To byla ta —“ řekla matka Františkovi a dodala: „Jaký on je, on sotva uvěří —“
„Bible! Bibli mu vzali, starou bibli!“ znělo hochovi, a od kamarádů uslyšel, jak vypadala, neboť ji viděli u drába jenž ji odnášel.
Také mu znělo, jak matka, uslyševši o tom řekla: „Ten bude míti zármutek.“ Tížilo jej to, i to, že se bude starý Žalman třeba na něj zlobiti, že ho juž více k sobě nepustí. Ale ještě toho večera dostal se k sousedovu stavení, až k jeho dveřím, dále však nikoliv. Matka totiž, jak se setmělo, vyklouzla ze stavení a zadem, aby ji nikdo na ulici nepotkal nebo nespatřil, protáhla se plotem, jak jí ukázal František, kterému tajně pokynula, aby šel s ní. Nikdo z domu o jejich výpravě nevěděl.
Přešli zahrádkou pode stromy, kolem Žalmanova stavení až se zastavili na jeho druhé straně u dveří. Branka i hořejší půle byly zavřeny. Věková přistoupila tiše, nepozorovaně k oknu a opatrně jím nahlédla. Frantíkovi bylo úzko, a zvláště když se také podíval. V černém skřipci železném do zdi zaraženém dohořívala louč. V jejím světle spatřili starého Žalmana stranou u stolu sedícího. Ruce mu ležely na tabuli volně sepjaty. Ale jistě se nemodlil. Tvář jeho vypadala tuze přísně, zamračeně, rty byly pevně sevřeny a oči hleděly pochmurně před se, do prázdna. Bylo tam ticho, jen kvapný tikot zčernalých hodin bylo slyšeti.
Ale škubl sebou, jak Věková zlehka zaťukala na okno; škubl sebou a rychle vstav, vytrhl oharek ze svícnu a šlápnuv na něj zhasil. Ve světnici nastala tma. Věková klepala na novo.
„Kdo je to?“ ozval se Žalmanův hlas.
„Já sousedka Věková —“
Žalman se hned neozval. Byl zajisté překvapen; až pak se otázal:
