Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/15

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
16


někdy také obešel stavení a tmavou síní pěkně do světnice. Hochovi se to líbilo. Žalman, měl-li pokdy, nebo bylo-li mu po chuti, vypravoval, co hocha těšilo, nějakou povídačku divnou, pohádku, ledacos, aneb odpovídal na četné a divné otázky čiperného hošíka. Nad jednou se však zamračil a nic mu na ni neodpověděl. František totiž nezapomněl na onu tlustou knihu a její obrázky, jež byl zahledl. Po každé si na ni vzpomněl, když přišel k Žalmanovi, a po očku pátral, neshledne-li ji někde. Ptáti se přímo, toho se nemohl nějak odvážiti, neboť vzpomněl si po každé na matku, co ta mu řekla. Ale jednou zvědavost přece zvítězila. Zeptal se na tu tlustou knihu, vlastně se podřekl pro její obrázky… A tu již bylo pozdě, že si vzpomněl, že mu matka, kteréž tenkráte pověděl, jak viděl Žalmana čtoucího, nařídila, aby mlčel, aby se o knize té nikde ani nezmiňoval. Ovšem tenkráte nevěděl proč, a nerozuměl matce, že tak činí z útrpnosti se starým sousedem, aby nebyl uveden do nových nesnází a trampot, jichž už dosti užil pro knihy.

Jak se podřekl a na matku si vzpomněl, zarazil se, zarděl, ale již také Žalman upřel na něj zapadlé své oči, a nezbylo, nežli s pravdou ven. Hoch pověděl, že viděl ho u tlusté, staré knihy s obrázky.

„A cos více viděl?“ ptal se přísné Žalman.

„Nic, nic —“

„Kam jsem ji schoval? —“

„Já nevím, já jsem od okna utekl —“

„Jak jsem ji dával do truhly, viď, nezapírej,“ zkoumal staroch.

„Já nevím —“

„Ale doma’s pověděl —“ vyslýchal dále Žalman.

„Mamince —“