Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/134

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
135


„Je-li ti něco?“ ptal se starostně. „Bolí-li tě hlava, ma chère?“

Paula zakroutila hlavou, než tvář její zůstala nějak zasmušilou. Rázem se však vyjasnila, an otec vyřizoval:

„Tham tě pozdravuje, že zítra přijde a přinese ti nějakou novou knížku. Také jsem potkal dole před domem Věka —“ a juž šel pan Butteau do druhého pokoje. Paula však zůstala. Zprávy o mladém svém učiteli sotva si povšimla. Tham ji pozdravoval, přijde zítra, přinese jí knížku. Přece na ni myslil! Ó, přece si vzpomene!…


XIV.
Cordatus Bohemus.

F. Věk nespal té noci nejlépe, a když se ráno probudil, byla mysl jeho nějak zasmušila. Nevyjasnila se ani pak, když vyšel ven do ruchu oživených ulic za krásného říjnového jitra. Podzim toho roku byl nad obyčej pěkný, nebe se málo kdy zasmušilo. Dnes bylo zvláště vybráno, jako vysmýčeno, a jasný vzduch plný jasu a svitu jen zářil.

I staré, věkovité budovy v ulicích Starého Města Pražského jako by vyjasnily v něm zasmušilá svá průčelí. Také mohutná někdy tvrz, jež byla mocnou oporou tovaryšstvu Ježíšovu v jeho boji proti českým nekatolíkům, kollej Svatoklimentská, rozlehlá sice, ale nevzhledná a málo vábivá svým pošmourným zevnějškem výrazu přísného, vlídněji vypadala toho krásného jitra.

Proud lidí, valící se Jezovitskou ulicí jednak od Karlova mostu, jednak od Staroměstského náměstí,