jazyka; i pozoroval Věk Lotku a ještě více Paulu, v jejíž tváři a zracích zračilo se všechno živé účastenství na tom zápase. Líce její se pozardělo, jako by sama juž dlouho byla mluvila, oči zářily. Na tváři se jí kmitaly stíny a chmury a světlo, dle toho, jak Lotty nebo Tham mluvili.
A když pak mladý ten spisovatel rozohniv se ukázal na slavnou minulost svého národa, na to, jak i u dvora a v nejvyšších úřadech, na sněmě a všude se česky mluvívalo, že jazyk český byl v Čechách panujícím a po právu má býti, a že je-li nyní utištěn, že proto jím nemá býti povrhováno, však že z prachu zase povstane a bude zase takový, jako býval, a že je to s hanbou pro každého, kdo jsa Čechem rozeným, řeč matky své zapírá nebo dokonce tupí, že je to svatou povinností každého ku povznesení vlasti své a jazyka svého, pokud může, přispěti, tu sebou Paula ani nehnula a zářících očí s doktora ani nespustila.
Bylo znáti na mladistvých ňadrech jejích, na tváři vnitřním rozruchem oživené, jak mocně jí pohnula řeč doktorova a jakou má z ní radost. Ani slovíčko jí neušlo, každé pohnutí jeho ruky živě gestikulující sledovala zářícím svým pohledem. Lotty na konec jeho obrany počala se usmívati upřeně na něj hledíc, a když domluvil, vzkřikla „bravo“ a vesele, ana Bettina na její „bravo“ dala se do tleskání, zvolala: „Ještě jednou, bravo, doktore, slušelo vám to, a velmi živě jste to přednesl.“
Tham už neodpověděl, ani si toho nevšiml. Dokonav boj odvrátil se od Lotky, a tu se pohled jeho setkal s pohledem Pauliným. Nadšení a radost z něho vstříc mu zazářily. Věk také všechen nadšen vztahoval pravici, aby stiskl Thamovi ruku. Ale v tom, postřehnuv pohled Paulin i zářící doktorův, maně se zarazil, ale v tom už také Tham sám stiskl pravici
