Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/12

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
13


všichni pozorovali noční nebe, po němž se rozlila veliká, strašná záplava ohňová.

Všichni byli jedné mysli, to že sedláci zapálili, že jistě hoří nějaký panský dvůr, jenž jistě není poslední, a že bude boží dopuštění, povstanou-li všude sedláci a budou-li se tak všude mstíti na svých vrchnostech. Staří si také při tom vzpomněli, aby Pán Bůh nedopouštěl, aby tato rebellie nebyla taková jako ta, o níž od svých dědů slýchali a která skoro zrovna před sto lety po Čechách zuřila.

Dlouho stáli u statue, záplavu pozorujíce, a když se pak domů ubírali, řekl Věk své ženě:

„Proč pak teď Žalman ze stavení ani nekročil, aby se podíval, co sedláci dělají? Bez toho je štval a pobízel. Jsem rád, že jsem z toho, co k sedlákům mluvil, neslyšel ani slovíčka.“

U souseda byla v oknech tma. Ale on nespal. Byl venku za stavením na zahrádce, svažující se zvolna ku potoku, kolem jeho a kolem Věkova stavení v zadu tekoucímu. Stál pod starou hruškou a upíral zraky své na nebesa, na nichž míhala se a třásla děsivá zář, slábnouc a zase na novo vyšlehujíc a po nebi se rozlévajíc.

Věková ho v tu chvíli viděla. Šla se na dvorek ještě podívat, je-li chlívek dobře zavřen a tu zahledla souseda nehnutě stojícího, záplavu pozorujícího. Do tváře mu ovšem neviděla. Sousedka ho chvilku pozorovala.

„Ten jistě pánů nelituje,“ pomyslila si. „A jak by také. Nalili mu dost hořkosti do srdce a zármutku ještě více. Kam by se dělo!“