mužský. Co on proti ní! Proto se jí ostýchal a také trochu bál. Ale hezká byla! Slušelo jí to, ale to, jak volně seděla na pohovce, to se mu tuze nelíbilo.
Více však nežli na Lotty a na tu žabku divadelní, její sestru a na starou paní, myslil mladý filosof na Paulu. Hned jak vstoupil a ji nejprve shlédl, byl jejím zjevem mile překvapen. Ale je něma, ubožátko! Slyší však výborně, čte, píše. Jak pozbyla řeči? Ptáti se nemohl. Snad paní Butteauová poví a nesmlčí. Jak bude Paulu učiti? Jak to půjde? Takové žačky se nenadál. A jak na ni myslil, sdruženě namanul se mu na mysli Tham, ale s ním i stín — professor Vydra! Tham ho tak chválil. Pravým Staročechem ho nazval. Toho večera si Věk na novo umínil, a tentokráte svatosvatě, že napraví, co zanedbal u slovutného mathematika.
Než co pravda, více nežli do kolleje chvátal pozejtří mladý filosof do Řeznické ulice k Butteauovým. Že nezastal ani Lotky ani Bettiny doma, byl velmi rád, neboť cestou ne bez starosti na to pomýšlel, jak začne své vyučování před těmito kosačkami, jak je v duchu nazýval, jmenovitě Lotty. Paní Butteauové se tak neostýchal. K té nabyl hned za první návštěvy veškeré důvěry. A tak chutě začal. Dříve nežli se nadál, minula hodina vyučování a dobrá čtvrt nad to. Mladý učitel byl by ještě dále učil, kdyby ho sama paní Butteauová neupozornila, že čas minul, a nepozvala ho na svačinu. Ta byla dnes tišší než onehdy, líbila se mu však více. Seděl sám s paní Butteauovou a Paulou.
Bylo mu volněji nežli onehdy. Naslouchal pobožně vypravování paní Butteauové, neboť ona skoro sama jen mluvila, a přes tu chvíli utkvěl zrak jeho na svěžím líci tiché Pauly, vedle sedící. Ovšem že za této
