Tato stránka byla zkontrolována
Tam vysoko…
Tam vysoko, že nebes klenutí
mi blíž se zdálo, než-li země kruh,
pták byla jsem, jenž drobnou perutí
v klid zaletěl, kde mizí světa ruch;
tam vysoko jsem vzpomínala na tě
víc, než-li srdce umí vzpomínat, — — —
a slunce zapadalo v bledém zlatě.
Mha průsvitná přes štíhlých vrchů lad
se nesla tichým, čarokrásným snem,
v dál zasvítila padnouc na západ,
jenž oslnivým záře topasem
hor zlatil temena, pás lesů šerých;
byl klidný večer, nepohnul se list,
stín mizel v žluti jisker tisícerých.
