Tato stránka byla zkontrolována
V besídce.
V besídku malou vešla jsem,
obrostlou vlídně loubincem,
bylo tam ticho, prázdno tak,
a předce hledal cos můj zrak.
Stála tam lávka pro dva jen,
stoleček z pola rozbořen,
vanul tam jakýs lásky duch,
byl tam a zmizel, proč — ví Bůh.
V písku se ptačí šlepěje
drobounká stopa usměje,
a mně se zdálo — mile tak,
že něco hledal zde můj zrak.
Krůčky se zase navrátí,
ale té lávce poslati
chtěla bych jeden okamžik —
největší štěstí, tichý vzlyk.
V daleku vidím ruky hyb,
jako když nebe dává slib,
ale čas minul, marné sny, — —
sbořena lávka — do vesny!
