Přeskočit na obsah

Stránka:Jaroslav Vrchlický - Sny o štěstí - 1876.djvu/72

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
II.

Juž velký měsíc nad vodami vstává
a hravé vlny lesklou čechrá dlaní,
s ním kněžna noc se k spící zemi sklání,
jak k prsoum mým Tvá čarokrásná hlava.

Té noci stín — to kadeř Tvoje tmavá,
a retů nach — červánků zlaté plání,
a očí lesk — hvězd nočních usmívání,
ba čelo Tvé i luně bělost dává.

A co tušíme v sladké vůni květů,
co zvučí ve vln šumu lichotivém,
čím k srdci mluví kouzlo hvězdných světů:

Vše v objímání v jeden souzvuk splývá
ve očí Tvojich čarolesku snivém,
když na mém retu Tvůj ret odpočívá.

III.

„Ave Maria!“ – Purpurová zoře
od západu na skráně vrchů klesá,
tu rybník zlatí, tu nad šerem lesa
ohnivé růže hází po obzoře.