Stránka:Jaroslav Vrchlický, Maxmilián Pirner - Démon láska - 1893.djvu/11

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
3
JAR. VRCHLICKÝ.
I.

V ROZPUKU.

Ten jarní déšť je roven děcka pláči,
teď sněhu slzy a teď slunce smích!
Kde z koleje se cesta na rynk stáčí,
tam náhodou se sešli v alejích.
Ó bože, k jejich štěstí chvilka stačí!

Jak stalo se to, že jí podal rámě?
Jak stalo se, že přijala je hned?
Šli spolu. — Bylo jim, jak náhle v chrámě
před bohem stáli by, jich mlčel ret
a zlatou pohádkou byl kol jim svět.

Šli spolu. Kéž ta cesta konce nemá!
Než vítr metá déšť jim v tvář i zrak,
nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá,
však srdce jich to zázračný je pták,
jenž v jásotu se ztrácí do oblak!