křičel.“ — „I, jen pojď. Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti to zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď.“
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle, a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky, a tatínek se modlil:
O náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.
Na to říkal Brouček svou modlitbičku: „Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku, a Brouček, třeba že všecky polívčičky rád, vždy a vždycky, tu zelnou přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř, a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že jest dávno za horama. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku, — „A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat.“ — „Ne, tatínku. A já vás vyprovodím, ano?“ — „Tak pojď.“
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a pak jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: „Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat.“ A Brouček šel. Chaloupku měli vystavenou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na střížku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný, a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul.
