Ráno byl Brouček první na nohou. „Tatínku, už slunko zapadá. Viďte, poletíme, kam jste letěli oknem.“ A tatínek vstával, a maminka honem vařila snídani, a pomodlili se, a nasnídali se, a už letěli. „Jen zas pěkně poslouchej,“ volala maminka za Broučkem. A Brouček, že ano.
Kmotříček už na ně pod dubem čekal. Jen se pozdravili a letěli. Kmotřička také volala: „Jen pěkně poslouchej,“ a Beruška doložila: „A neboj se,“ a jako by se trochu smála. Brouček to zpozoroval, ale jako by si toho ani nevšiml. Myslil na Janinku. „Kmotříčku, nestavíme se u Janinky? Ona včera u nás nebyla.“ — „Pane, také na to myslím. Jestli ji nebolela hlava. Ona ji často bolívá.“ A tak že se u ní na okamžik staví. Však to bylo u samé cesty.
U háječku pod skalou vysoká vřasa, už sem tam kvetla, červeně a bíle, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná,
