Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/21

From Wikizdroje
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka byla zkontrolována


K ochraně tvé hledíme.
Laskavý Hospodine.

A tak si povídali, a Broučkovi se to líbilo. Jenom že se Janinka tak moc na něj dívala. Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí: „Nu, Broučku, kdy pak ty poletíš?“ A že mu to tak pěkně řekla, a hezky se na něho usmívala, tak on se už tak moc nebál. „Ó brzy.“ — „I už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale snad mne pozveš, až ponejprv poletíš, abychom tě vyprovodili?“ — A Brouček že pozve, a maminka k tomu s radostí doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě.

A přitom zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu. „Ach, zas ta zima!“ naříkala maminka. — „I dá Pán Bůh, bude zas léto, a zas se uvidíme,“ těšila ji kmotřička. — A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. — Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřasy, Brouček s tatínkem a s maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli v prostřed palouku, když se Brouček ještě jednou ohlídl. Janinka už byla pryč; kmotříček a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem, a dívali se za nimi. – „S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v letě,“ zkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.

Už cestou povídal tatínek: „Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima, a bylo by s námi zle. Musíme se hned dát do práce.“ A hned se dali do práce. Nejdřív, aby měla maminka na zimu všechno pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy a jáhle a krupici a mouku, také trošku čočky, a pak ještě jiskřičku másla. Na to hned se pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně vyrovnané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo, a k tomu ještě plnou síň, až po samé dvéře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na hůru. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně ukryl, aby jim nebylo

17