Beruško, já ti něco povím.“ — A Beruška šla, a Brouček jí šeptal nahlas do ucha: „Poslouchej, kdo pak to jest ta Janinka?“ — „I, to jest Janinka.“ — „Čí pak ona jest?“ — „I, ona není ničí, ona jest sama svá.“ — „A co pak nemá žádného broučka a tatínka?“ — „Ne, ona jest sama.“ — „A kde pak zůstává?“ — „Pane, tam u lesa ve vřase. Takovou má krásnou chaloupku v mechu.“ — „Ale když se pořád tak moc na mne dívá.“ — „I jdi hloupý. Vždyť ona jest hodná. Víš ten med — ten jsme dostali od ní.“ — „Ale když ona — —“
Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně, a Brouček honem za nima. „Kmotřičko, vy ještě něco máte?“ — „Mám. Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v letě.“ — „Co pak máte?“ — „Počkej, to se podivíš. Pojď, pomůžeš nám.“ — A Brouček, že pomůže. A šli, ale ne do almary. Tam do zadu na dvůr měli ještě komoru, a v té komoře — ó, tam měla kmotřička stát celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice, a Brouček jim pomáhal. „Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,“ radil kmotříček. Kohoutek už měl na pohotově, vzal ještě kladívečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek, a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo.
A teď si zavdala nejdříve maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček, a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všickni si to velice chválili, takové to bylo sladké! — jenom se jim to zdálo moc silné. A tak kmotřička: „Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu.“ A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu.
Kmotříček přitáhl stůl blíž ke kamnům, natočil do koflíčku vína jen do polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a poví-
