Stránka:Jan Karafiát - Broučci - 1902.djvu/15

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena


Slunko bylo u samého západu, a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu, — tam se to pěkněji spalo, — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří, a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale na jednou se to jaksi moc rozhouplo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

Tatínkem to trhlo, tak že byl celý polekaný. »Zatrápený Broučku, co pak tak musíš křičet!« — »Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!« — »A jak pak?« — »I já jsem spadl s postele.« — »Tak sis měl dát pozor.« — »Ale, když ono mne to přece bolí.« — Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit. »Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A co pak ty, Broučku, už pláčeš! Sotvas oči proloupl!« — »Ale když jsem já se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.« — »I, jen pojď. Dřív než kočička vejce snese,

7