Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima.
A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce, a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: ‚Poď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku.‘ — A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.
Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. „‚Kmotřičko, co pak máte?“‘ — ‚I, Broučku, pekli jsme koláče s tvarohem a s mákem.‘ — A už jich nesla kmotřička plný talíř, a každý si jeden vzal, a Brouček
