třičko. Ale, když ona se pořád se mnou vadí.“ — „Inu, když ty jsi takový divný brouček. Co paks už zapomněl, že něco mám?“ — „A jest to, kmotřičko, dobré?“ — „I to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos.“
A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a — „Teď pojďte, děti.“ — A děti šly. V síni, v pravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen zatočila, a už bylo otevřeno. Ale teď, co tam? Ten bílý talířek na tom nejhořejším prkénku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? Kmotřička je sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.
„Nu, tak hádej, Broučku, co to jest. Ale, Beruško, nepověz.“ — A Brouček: „Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ — Ale Beruška se smála, a kmotřička: „Ó ne, Broučku, to jest ještě sladší.“ — „Tak to jsou maliny.“ Ale Beruška se ještě smála. — „Ne, Broučku, to je mnohem
