zbraň a jen něco málo peněz. S otcem a s matkou se rozloučil a odjel docela volným krokem.
Když přijel za město, pravil mu kůň lidským hlasem: „Sestup se mne, já se na této louce popasu.“
Janek se nemálo podivil, že kůň mluví, a hned se domyslil, že to nebude asi obyčejný kůň. I skočil čerstvě s něho a pustil jej. Kůň vběhl na blízkou louku a pásl se velmi dychtivě. Než se Janek nadál, přiběhl zpět; ale tento nechtěl ani svým očím věřiti. Místo mizerného koníčka, který sotva nohy vlékl, tepal nyní bujný vraník netrpělivě půdu zlatou podkovou; měl srst jako aksamit, hřívu jako hedbáví a oči, div mu z nich jiskry nelítaly.
„Dobře jsi učinil," pravil užaslému Jankovi, „že jsi mě vzal. Nyní sedni na mne, pojedeme dále.“
Janek dlouho neváhal, nýbrž honem na něho vyskočil. A sotva na něm seděl, dal se vraník do takového skoku, že se sotva země podkůvkami dotýkal. V brzkém čase přijali na hranice, kde se silnice na tři cesty dělila. Již se chtěl Janek ptát, kterou cestou by se měli dáti, ale v tom se vraník obrátil na cestu v pravo a uháněl prudčeji než-li prvé. V noci si odpočinuli v jedné jeskyni, a ráno uháněli zase dále. A než se po třetí slunce k horám sklánělo, přirazili k velikému městu, jež ale bylo celé černým suknem potaženo. Že bylo již hezky šero, nejel Janek do města, ale k osamělé chaloupce, která nedaleko cesty stála. Stará babička mu vyběhla naproti a nemálo se podivila, když ji Janek o nocleh požádal.
„Nemám sice mnoho," pravila pak, „ale co mám, to dám.“
Janek uvázal koně na dvorečku, a šel za babičkou do prosté sice ale čisté sedničky. Když ho babička podle možnosti vyčastovala, pravil Janek: „Co znamená to černé sukno nad městem?"
„Ach, přehrozné neštěstí!" vzdychla si babička, „ne-
