Byl jeden král, který nad velikou zemí vládl. Panoval moudře a šťastně, měl manželku a tři dospělé prince. Lid ho miloval, ale přece nebyl úplně spokojen. Obzvláště když nastalo jaro a země omládla, býval nad míru smuten, a to proto, že podletí jeho života dávno bylo minulo a nikdy více se vrátiti nechtělo; ano naopak tvář jeho čím dále tím více bledla a rámě sláblo. A právě nyní zalíbilo se mu živobytí tak velice, že dnem i nocí přemýšlel, jak by si je prodloužiti mohl.Možno si tedy pomysliti, jak nesmírně se zaradoval, když uslyšel, že rostou v jedné zemi zlatá jablka, kterými člověk, když tři z nich požije, tak omladne, jako by se znovu narodil. Hned rozeslal na všechny strany světa veliké množství poslů, aby ta zlatá jablka přinesli, ale ti všichni vraceli se s nepořízenou. Král neustále doufal, když ale po dlouhém čase poslední posel s prázdnýma rukama se vrátil, zvolal přebolestným hlasem: „Což už nikdo zlatá jablka nepřinese?“
„My sami pro ně půjdeme,“ pravili jeho dva starší princové.
„Vás nemohu a nesmím pustit do světa,“ zavrtěl král hlavou, „kdož by pak místo mne vládu nastoupil, kdybych mezitím umřel?“
„Je tu ještě náš bratr Janek,“ namítli princové.
