Žila kdysi chudobná, hodná dívčina samotna se svojí matkou a měly takovou bídu, že jedenkráte neměly ničeho k jídlu.
I šlo děvčátko do lesa a tam potkala je stařena jakási, která již znala její bídu, dala jí hrneček a řekla:
„Rozkážeš-li jemu: „Vař, hrnečku!“ navaří sladkého jahelníku a řekneš-li: „Dosti, hrnečku!“ přestane zase vařiti.“
Děvčátko doneslo hrneček domů své matce, a nyní bylo po bídě i po hladu a obě jídaly sladkou kaši jáhlovou kdykoliv měly chuť.
Kdysi odešlo děvčátko na čas z domu a matka řekla: „Vař, hrnečku!“ a krneček vařil a matka se najedla do vůle; nyní chtěla, aby hrneček přestal vařiti, neznala však těch slov, která měla říci. Hrneček tedy vaříl dále, kaše vytékala přes okraj na plotnu a hrneček pořád vařil až byla kuchyně plná kaše a plný dům kaše a druhý dům a celá ulice, jakoby celý svět měl se nasytiti. Nastal poplach a nikdo nevěděl tu žádné rady.
Konečně — když již jen jediný dům stál nezasypán kaší — přišlo děvčátko a řeklo jen: „Dosti, hrnečku!“ a hrneček přestal vařiti. Ale všude bylo tolik kaše, že každý kdo chtěl do města, musel kaší dovnitř se prokousati.
